Stojka I a Pohyb

to jsou názvy seminářů Petra Růžičky a oba jsou skvělé. Na stojku jsem šla jako člověk, který stojku vlastně víceméně zvládne (i když ne minutu), chtěla jsem spíše přesvědčit svého partnera, že stojka je super, což se mi nepodařio, ale Petr za to nemůže.
Stojka I  je každopádně seminář, který je opravdu výborný pro všechny, kdo si chtějí nejen zkusit stojku, ale současně si osahat, co zvládne jejich tělo a taky hlava. Protože ať chcete nebo ne, velmi důležitým "svalem" je při tomhle cvičení právě mozek.
Pro mě bylo třeba náročné přesvědčit hlavu, že stojka "čelem ke zdi" je v pohodě, fyzicky to aspoň při prvních pár pokusech problém nebyl, ale ten první mě stál dost úsilí. Později už byla v pohodě hlava, ale službu začínalo vypovídat tělo;) Především tedy ruce a ramena, což je u nezvyklého pohybu normální.
Jako celek se mi seminář líbil, dobře vystavěný, dobře vysvětlený, opravdu pro začátečníky, pro lidi, co se do stojky chtějí dostat poprvé v životě. Myslím si, že stojka je parádní věc, jak vyzkoušet, co zvládnete. A mezi námi - silné ruce, ramena, záda, břicho, to se prostě hodí. Nejen na stojku.

Pohyb - tenhle seminář byl úplně jiný než Stojka, i když zase hra s vlastním tělem. Nic moc dalšího se o tomto semináři napsat nedá, to si musíte zkusit. Některá cvičení mi připomínala tanec, to totiž přece je práce s vlastním tělem. A dost náročná práce s vlastním tělem. Součansně mám pocit, že jsem udělala víc hlubokých dřepů (ne ty "polodřepy", co se dnes běžně učí), než zvládnu spočítat, byla jsem unavená, ale opravdu to bylo velmi přínosné, až se tenhle seminář objeví ve vašem okolí, určitě neváhejte.

Vyzkoušejte si, co vaše tělo umí, pracujte s ním, hrajte si s ním a nestavte zbytečně mantinely. Ani v podobě "tento pohyb není správný (vhodný) pro...", ani v podobě "tohle já nezvládnu" a dalších zbytečných omezení, co si sami budujeme. Ono vám tělo samo řekne, kam (pro tentokrát) vážně nemůžete.
Současně ale Petrovy semináře ukazují k věcem, které chtějí čas, výdrž a trpělivost. Hodnoty, které v současné době nejsou populární, i když moc potřeba. 

Běžky aneb láska hory přenáší

nebo přesněji "nutí chcípáky běhat":)
Miluju běh na lyžích. Bílý sníh, zelené stromy, modré nebe, svist lyží a moje vlastí funění. Obraz hor ale může být i jiný, šedivé mraky brnkají o špičky stromů, pak se o ně roztrhnou a do tváře běžkaře se sype sníh. I tohle mám ráda. Všechno, hlavně, když je v zimě (v květnu se mi už fakt nelíbí) sníh a mráz a dá se běhat na lyžích.
Běh na lyžích může být relaxační procházka i tvrdý sport. Než jsem se přestěhovala do kraje, kde se v zimě vlastně jiný sport venku rozumně provozovat nedá, netušila jsem, že existují jiné lyže na klasiku a jiné na bruslení (a k nim různě dlouhé hole), mazání lyží je pro mě stále tak trochu alchymií, i když se už docela vyznám ve voscích a doma máme všechno potřebné "nádobíčko". Přípravu lyží stejně raději nechávám na svém "servisákovi", aspoň mám na koho nadávat, když se mi nedaří;)

Běh na lyžích je skvělý v tom, že se jedná o sport, který zaměstná celé tělo, makají nohy i ruce (a samozřejmě záda a zadek, ani břišní svaly nepřijdou zkrátka). Jestli si chcete dát důkladně do těla, běh na lyžích nelze než doporučit.
Dlouhá léta jsem si myslela, že běžkování je ten šoupavý pohyb nohama při procházkách s prkýnky na nohách. Pak jsem začala chodit na běžky se svým partnerem, uf, tedy to nebyla procházka. A legrace to přestala být (nebo začala?), když mi "trenér" v bazaru konečně sehnal lyže na bruslení (když už měl kompletně "novou" výbavu pro sebe a své kamarády).
Bylo to před deseti lety (ano, pořád mám ty stejné bazarové a hrozně dlouhé lyže), i mírný kopeček pro mě byl boj, lyže jsem chtěla jít vrátit nebo zahodit. Byla jsem v té době ale i zamilovaná, ne do skejtu, to přišlo až později, ale do "trenéra" (to mi naštěstí zůstalo), a tak jsem opravdu začala běhat, na lyžích i bez nich. Pomalu, pozvolna, bolestivě. S "trenérem" i bez něj. Aby to lyžování v zimě k něčemu bylo, abych si dokázala, že to zvládnu.
Nějak jsem to zvládla a běh na lyžích (i bez lyží) ve všech podobách se mi stal drogou.
Asi nemusím zmiňovat, že tahle dřina se podílí na vytváření svalnatých nohou a zadku, vyrábí ale i "pekáč buchet" na břiše a svaly na horní polovině těla. Pro mě to bylo poněkud překvapení, když jsem po jedné vydařené běžkařské sezóně viděla v zrcadle na hrudníku svaly, které jsem nikdy neměla a nedoufala, že někdy mít budu. Přiměly mě posilovat i po zbytek roku, abych si je udržela na další podzim a nemusela znovu pracně budovat to, co běhání na lyžích vytvořilo jen tak mimochodem.
Na konci podzimu se těším na první sníh a když nepřichází, propadám zoufalství. Jakmile sníh napadne, pořád kontroluji, jestli se bude upravovat stopa, kdy a co, hledám zprávy lidí, co byli ve stopě, prostě blázen. Loňská zima pro mě byla nejhorší v mém dospělém životě, letos to není s průběhem zimy žádná paráda (první běžky na Silvestra?!), ale běžkuju ze všech sil.
Jsem blázen do běhu na lyžích. Je mi šumák, jestli zlepšuju svou kondici a pracuju na udržení váhy, běhám na lyžích a to je skvělé!
Sport může být těžká závislost, máte s tím zkušenosti?

Samozřejmosti? Eko (a bio?) z jiného pohledu

Bylo to před pár lety v únoru, krátce po půlnoci, mrzlo až praštělo a dva mí přátelé ze vzdálené země stáli venku před naším domem a okouzleně zírali na temně modrou oblohu posetou hvězdami. Vypadalo to, že mráz, se kterým se ve své domovině v této míře rozhodně nesetkávají, vůbec nevnímají.
"Ještě nikdy jsme neviděli tolik hvězd!" řekli mi, člověku, co hvězdy na jasné obloze považuje za běžnou věc. Jenže ve velkých městech s mrakodrapy, kde je věčně něco uměle osvětlené, hvězdy nikdy nemusíte spatřit. A v zimě, když se topí uhlím, nevidíte od listopadu do března nebe vůbec, jenom šedou mlhu (zažila jsem to).

Sněhu je sice pořád málo, ale přece jenom je letos bílá zima.

Jak to souvisí s eko (a bio)? Jenoduše - já chci vídat hvězdy na nebi. Chci taky vidět rozkvétat sasanky a dozrávat ostružiny, chci pozorovat káně a cítit vůni lesa. Přeju si, aby v zimě byl sníh bílý a ne šedý sotva dopadne na zem. A i když je to něco, co většina lidí v naší  malé zemičce považuje za samozřejmou věc, zase tak samozřejmé to není a do budoucna být nemusí.

Tady pro mě začíná eko a případně bio (ale to nevidím jako prvotní), v úvaze o tom, co od života chci, co je pro mě důležité a co jsem pro to ochotná udělat. Ustoupit ze své pohodlnosti. Jak moc? Nyní hojně propagovaná přírodní kosmetika by nás (naši pleť a vlasy atd.) měla tak trochu přiblížit přírodě, aspoň ingrediencemi. Nějak se u toho ale zapomíná na to, že přiblížení přírodě většinou více nebo méně "bolí", bolí ztrátou pohodlnosti. U kosmetiky třeba ztrátou extra snadného užití a okamžitých výsledků nebo jistoty toho, že nebudete mít alergickou reakci jako hrom či výrobek nezplesniví.

Na druhou stranu fantastický přírodní kosmetický výrobek ze samých bio surovin ze Spojených států je možná skvělý zrovna pro vaši pleť, ale máte-li pocit, že tím děláte i něco pro udržitelnost životního stylu, čistý vzduch a hvězdnaté nebe, jste celkem vedle. Ale kdesi kdysi v hlubokém dávnověku přírodních produktů tyle věci souvisely. Vytratila se ta souvislost, protože to není dost pohodlné a dost ziskové?

Líčit nebo nelíčit?

Zvláštní otázka, já vím. Alespoň pro většinu žen. Jenže mně je 30+ a zatím jsem většinu svého života bez líčení zvládla a poměrně v pohodě, řekla bych (ale hodnocení bude záležet na osobních postojích). Podobně jsem na tom i s péčí o pokožku. Snažím se, ale mám atopickou kůži, trpím ekzémy, alergiemi, dermatitidami.... Kdo z vás neměl tu čest s kožními lékaři, vězte, že v případech, jako je můj, začnou tím, že vám zakážou vše kromě dětského mýdla a šampónu (ani mytí obličeje vodou z kohoutku nebývá povoleno), když to nezabere, začíná se vyřazovat z jídelníčku. Parfém, dekorativka? Jste se pomátli, ne? Zvyknete si, zvlášť, když opravdu dojde ke zmírnění problémů.

Moje cesta k dekorativce tak byla delší, ale věci se přece jenom mění, takže už je možné sehnat "přívětivější" výrobky bez rizika osobního bankrotu. A tak jsem předloni na podzim zase zapátrala na webech a dala líčení další šanci (předchozí pokusy měly jepičí život). Uznávám, učit se malovat ve více než třiceti je trapas, ale co. Výsledek? Vypadá to líp, ale...

1) Muž z toho nadšený není - tedy estetický účinek OK, ale stejně - kdyby bylo na něm, šminky se vyhodí rovnou, protože z hlediska praktického života je to bez dekorativky lepší a vzhledovou stránku podle něj není třeba vylepšovat.

2) Líčení vyžaduje čas. Vstávat v 5:20 nebo v 6 (já vím, vypadá to na dlouhý čas, ale ještě mastný krém a ten se musí vsáknout), to je zatracený rozdíl. I jindy během dne je otázka času zajímavá - mám-li si vybrat, zda se budu 20 minut "vylepšovat", nebo mýt nádobí či se učit třeba slovíčka - co z toho bude pro můj život přínosnější?

3) Nalíčená tvář vyžaduje ohledy - neprotírat oči, neotírat obličej, nesahat na sebe. Ano, má to i kladnou stránku, na obličej si nesahat mu prospívá. Jenže ten stres z toho, co všechno nemůžu, je hrozný. Plus pocit - vypadá to pořád tak, jak jsem to nanesla? (ne, nevypadá)

4) Je vždy lepší mít s sebou něco na "korekci" - pudr, rtěnku, lesk. Jsem člověk, co z domu nevychází bez balzámu na rty, ale tím to začíná i končí. Dekoraktivku? Tahám těch krámů málo? Bohužel ne, takže přidávat k tomu ještě něco dalšího, abych byla celý den "krásná", se mi prostě nechce.

Když se tedy  na líčení podívám racionálně, je to poměrně jasné. Nelíčit se je jednodušší, ušetřím čas, peníze, nervy. Sakra, proč já si ty šminky kupovala?;)

Je vůbec možné běhat jen pro radost?

Tenhle textík byl inspirován článkem na Rungo.cz, který má být prvním ze seriálu o běhání pro začátečníky.
Dozvěděla jsem se z něj jednu zásadní věc - není možné si jen tak obout (vyzout) boty a jít se proběhnout. Musíte nejprve navštívit sportovního lékaře a sestavit nebo si nechat sestavit tréninkový plán (a ideálně si ještě vybrat závod, kterého se hodláte zúčastnit). Už tam chybí jenom dietolog a jídelníček na míru.

Opravdu musí každý běhat proto, aby vyhrával závody a měřitelně zvyšoval svou výkonnost? Nemůžu vyběhnout proto, že mě baví teď zrovna podzimní příroda a pohyb?
Běhám už pár let, pravda s většími či menšími přestávkami a ano - nedosahuji žádných super výsledků (asi, řídím se jenom tím, jak se mi zrovna běží), u sportovního lékaře jsem nebyla, svou laktátovou křivku neznám a když běžím do kopce, bude moje tepovka asi dost zběsilá - jaká, to nevím, nosím s sebou jen kapesník a klíče od domu, výjimečně mobil. Kromě bot (odpružené krosovky a pětiprsty) nevlastním nic "speciálně" běžeckého.

Běhám, protože mě baví pohyb a pohyb venku obzvlášť. Nehodlám závodit (děsí mě velké množství lidí na jenom místě, snažím se takovým místům vyhnout), nepotřebuji nikam hnát svou kondičku ani výkonnost, chci se jenom vyhnout tomu, že budu funět i při vystupování po schodech o jedno patro a zlomím si kotník i při sestupování ze schodů. A v zimě chci být schopná vybruslit na lyžích kopec - to byla vlastně prvotní motivace mého běhání. Běh je zábava, je to radost, nemám tréninkový plán a moje běhání je asi houby efektivní. Ale mně je to úplně, ale úplně jedno. Radost z pohybu můžu mít i tak.

Youbike - jeden z důvodů, proč mám ráda Taipei

Taipei je vlastně docela ošklivé velké město na Taiwanu. Má kolem sedmi milionů obyvatel, slušné znečištění (ale prý je to mnohem lepší než to bylo před deseti nebo dvaceti lety), zběsilou dopravu, spoustu parků a ulic zastíněných stromy - což je vzhledem ke zdejšímu podnebí naprostá nutnost, protože jinak by se lidé na těch ulicích v létě prostě usmažili zaživa - a systém městských kol.
Systém se jmenuje se ubike (youbike) a jeho součástí je docela velké množství žlutooranžových těžkých městských kol. Stanoviště kol se vyskytují většinou v blízkosti stanic metra a blízko kulturních a přírodních památek města. Abyste mohli službu využít, potřebujete kartu na veřejnou dopravu a registraci. Registrovat se můžete přes internet nebo terminál na stanovišti kol. Kolo je zdarma na 30 minut, dalších 30 minut stojí 10 TWD (cca 7 Kč).

"Žluťásci" odpočívají na stanovišti

Jízda na kole v dusném horku taiwanského léta vypadá na první pohled jako čirý nesmysl. Člověk se potí prostě proto, že je (mimo klimatizovanou místnost), a představa šlapání na kole se jeví jako příliš namáhavá, udýchaná a upocená. Když to vyzkoušíte, zjistíte, že je to úžasné. Stane se zázrak, v tom dusném vedru se kolem vás POHYBUJE vzduch!

Sedí dobře, jen jak to zapnout? Triola

Stěžovacích textů bylo dost, zkusím pro změnu něco, co mi udělalo radost - Triola. Docela dlouho jsem měla jméno téhle značky spojené s podprsenkami velikosti "padák", snad by mě ani nenapadlo, že umí i něco menšího.
Umí a jde jim to. Výběr tedy rozhodně není takový, jaký bych si představovala, ale pořád větší než u mnoha jiných firem. Začala jsem s Triolou před pár lety u velikosti 70C, což není ideál, ale moje nejčastější náhrada požadované velikosti 65D. Než obvod nošením trochu povolí, funguje i 70C. Mimoto se prostě jedná o velikost, kdy podprsenka nemusí nic moc podpírat a nejsou na ni kladeny žádné supernároky.
Moje nároky na podprsenku jsou vůbec asi trochu "nemoderní", protože i když mám malá prsa, nechci nosit push-upku s obřími vycpávkami, nechci předstírat, že mám, čím mě příroda neobdařila, ani nevím, proč bych to měla dělat.
Proto mám v oblibě pouze mírně vyztužené podprsenky s kosticemi, které prsa podepřou, decentně tvarují, ale nevyrábí mi na hrudníku cizí útvary. Přesně tohle oblíbené podprsenky Triola splňují.
Teď zrovna jsem nadšená z podprsenky řady Like You, a to nejen proto, že jsem ji koupila ve slevě. Podprsenka má totiž variantu, při které lze sepnout ramínka do kříže. Prádlo tak drží a nehne se, ani ramínka, se kterými mám jinak vždycky potíž. Má to celé jenom jednu vadu - zatím jsem nevymyslela, jak tuhle podprsenku obléknout a křížení vzadu zapnout (se zapnutým křížením ji nelze dost dobře obléknout), aniž by mi u toho musela pomáhat další osoba. I tak ale uvažuji, že bych podobnou úpravu potřebovala pro většinu podprsenek, konečně by mi přestala padat ramínka.