Uvítání

Máte pocit, že pohoda s konvičkou čaje a trmácení se do kopce nejdou dohromady? Právě naopak, krásně se doplňují. Nejen proto, že po pořádném kopci chutná dobrý čaj ještě o něco lépe, ale především proto, že můj neojblíbenější čaj - vysokohorský polofermentovaný - roste na strmých svazích tchajwanských hor, ideálně tak 1700 m n.m. a výš (a nezapomeňte, že na Tchaj-wanu je to zvedání od moře).
Uznávám, že jsem ovlivněna také tím, že do chuti a vůně vysokohorského čaje se mi mísí vzpomínky na paprsky slunce odrážející se od temně zelených kožovitých listů čajovníku, pohledy na okolní krajinu a klikatou cestu přes hory.

Cesta k dobrému čaji tedy do kopce rozhodně vede a mám pocit, že v mém životě vede cesta ke spoustě dalších věcí do kopce (skutečného nebo kopce dřiny a odříkání). Na konci cesty je někdy cíl a někdy jenom další kopec. I když - jak říkávalo mé druhé já, když jsem funěla do kopce a stěžovala si, že sliboval, že tamten předchozí byl poslední - tady u nás v Čechách přece žádné skutečné kopce nejsou, jenom terénní vlnky;)
Příjemné čtení