Co není v hlavě...

musí být v nohách - jistě bychom našli i mnohá inovativní zakončení, ale já chci dnes zůstat u této postarší varianty. Máte-li ji raději v podobě "když je blbá hlava, trpí celé tělo", taky dobře.
Dnes jsem si v nedalekém městě potřebovala vyzvednout auto, skvělá příležitost k tomu protáhnout si tělo na pětikilometrovém běhu převážně lesem.
Vybavená na běh v terénu jsem se rozběhla šedivým dnem z kopce (na začátku se musím dostat na opačnou stranu údolí, než bydlím). Netrvalo dlouho a běžela jsem stejnou cestou zpátky. Proč? Protože mi jen tak najednou došlo, že bez řidičáku (a občanky) bych za volant možná sedat neměla.

 Foto je trochu starší, dnes nebylo po slunci ani památky.

Tak dobře, druhý pokus. Dolů a za chvíli stoupám do stráně na druhé straně údolí, výhledy nestojí za nic, tohle je nízká oblačnost jak vyšitá. Jak je to dlouho, co jsem tudy neběžela? Dobré čtyři roky. Pořád mírně do kopce, z kopečka  a do kopečka a - proč to tady sakra tak klouže?! Inu protože lesáci stahovali dřevo, cesta je po celé šířce vzorově uklouzaná. V zájmu zachování zdravých nohou uhýbám na boční stezku, přece to tady znám, ne? Ne. Znala.

Po dalších pár desítkách metrů zjišťuji, že lesáci zvládli za ty čtyři roky vytvořit spoustu nových průseků a cestiček a já běhám ze stráně a do stráně a snažím se trefit tu svou cestu. Za sněhu jsem navíc po těchhle bočních cestičkách nikdy nechodila a sníh krajinu hodně změní. Kličkovala jsem jako zajíc sem a tam a doufala, že se trefím.

Dopadlo to dobře, přece jen ta místa znám, ale možná bych se tam měla vydat častěji.