Pejskaři a běžci

V názvu by klidně mohlo stát "Pejskaři a cyklisté, chodci, jiní pejskaři...", doplňte si dle své libosti. Tento post by měl jít asi někam na stránky kynologické společnosti nebo ještě spíše fanklubu netolerantních pejskařů, ale bude tady a bude to můj naštvaný stěžovací text.  

Vážně vám drazí majitelé čtyřnohých štěkajících tvorů připadá úžasně vtipné, když běžce provází váš zuřivě ňafající mazlíček? Prima. Mně jako "postižené" běžkyni to vtipné nepřipadá ani trochu. To, že váš mazlíček "nic nedělá", víte s jistotou vy, kde mám tuhle jistotu brát já, když mám toho ňafajícího tvora za patami a vidím ho prvně v životě?

A dnešní ujištění "vona se vás bojí", které majitel pronášel asi na obranu protivně štěkající fenky místo toho, aby udělal pár kroků a nepřivolatelného psa si chytil, mě tedy taky nenadchlo. Jak si mám být sakra jistá, že to zvíře nebude útočit právě proto, že se bojí?

A navíc - jak můžete vědět, že na psa, co za mnou běží a štěká jak smyslů zbavený, nezaútočím ze strachu já? Protože jsem racionálně myslící člověk a vím, že mi to roztomilé zvířátko nic neudělá? Nevím a ještě jednou trapně opakuju, že ňafající cizí pes, co mě pronásleduje, roztomilý není ani trochu.

Opravdu je to takové obrovské omezení svobody vaší a vašeho mazlíčka, když jej podržíte na těch pár okamžiků, než se běžec, chodec, cyklista, jiný pejskař... ztratí z dohledu? Zvlášť, když je evidentní, že vás to zvíře vůbec neposlouchá?

Naštěstí existuje spousta normálních a tolerantních pejskařů, kteří chápou, že všichni jejich psy neznají a nemusí je milovat. Škoda, že nám všem ti netolerantní zbytečně komplikují život.

Komu jsou určeny tyto rady?

Čas od času narazím někde na něco, co vůbec, ale vůbec nechápu. A mám potřebu se zeptat, jak jsou na tom ostatní. Údiv, o kterém bude řeč dnes, je už starší, ale když jsem si byla dneska zaběhat, znovu jsem si na něj vzpomněla.

Běh nabývá v poslední době na popularitě, já toho dokladem nejsem, začala jsem běhat před touhle vlnou a běh je pro mě pořád doplňková aktivita. Ale informace si hledám i k běhu a teď je jich všude spousta. A tak když na mě tuhle pod vyhledáváním jízdních řádů vybafl článek o tom, jak se obléct na běhání v zimě, neodolala jsem se a chtěla se podívat, co objevného mi autor poradí.

Výsledek? Zírala jsem na text a přemýšlela, proč tohle někdo sesmolil a vyvěsil na web. Abych nebyla úplně nespravedlivá, to, že dvě tenké vrstvy jsou lepší než jedna silná, možná není až tak obecná vědomost. Ale zbytek textu? Když je venku zima, oblečte si teplé prádlo a dejte pozor, na sněhu by to mohlo klouzat... Opravdu? Opravdu je potřeba o tom psát článek? Jaká je cílová skupina toho textu, děti v mateřské školce? Ale ty většinou ještě neumí číst a oblečení jim chystají rodiče. Nebo autor předpokládá, že lidi prostě už úplně přestali používat hlavu a mají ji jenom na čepici?

Co není v hlavě...

musí být v nohách - jistě bychom našli i mnohá inovativní zakončení, ale já chci dnes zůstat u této postarší varianty. Máte-li ji raději v podobě "když je blbá hlava, trpí celé tělo", taky dobře.
Dnes jsem si v nedalekém městě potřebovala vyzvednout auto, skvělá příležitost k tomu protáhnout si tělo na pětikilometrovém běhu převážně lesem.
Vybavená na běh v terénu jsem se rozběhla šedivým dnem z kopce (na začátku se musím dostat na opačnou stranu údolí, než bydlím). Netrvalo dlouho a běžela jsem stejnou cestou zpátky. Proč? Protože mi jen tak najednou došlo, že bez řidičáku (a občanky) bych za volant možná sedat neměla.

 Foto je trochu starší, dnes nebylo po slunci ani památky.

Tak dobře, druhý pokus. Dolů a za chvíli stoupám do stráně na druhé straně údolí, výhledy nestojí za nic, tohle je nízká oblačnost jak vyšitá. Jak je to dlouho, co jsem tudy neběžela? Dobré čtyři roky. Pořád mírně do kopce, z kopečka  a do kopečka a - proč to tady sakra tak klouže?! Inu protože lesáci stahovali dřevo, cesta je po celé šířce vzorově uklouzaná. V zájmu zachování zdravých nohou uhýbám na boční stezku, přece to tady znám, ne? Ne. Znala.

Po dalších pár desítkách metrů zjišťuji, že lesáci zvládli za ty čtyři roky vytvořit spoustu nových průseků a cestiček a já běhám ze stráně a do stráně a snažím se trefit tu svou cestu. Za sněhu jsem navíc po těchhle bočních cestičkách nikdy nechodila a sníh krajinu hodně změní. Kličkovala jsem jako zajíc sem a tam a doufala, že se trefím.

Dopadlo to dobře, přece jen ta místa znám, ale možná bych se tam měla vydat častěji.