Miluju běh na lyžích. Bílý sníh, zelené stromy, modré nebe, svist lyží a moje vlastí funění. Obraz hor ale může být i jiný, šedivé mraky brnkají o špičky stromů, pak se o ně roztrhnou a do tváře běžkaře se sype sníh. I tohle mám ráda. Všechno, hlavně, když je v zimě (v květnu se mi už fakt nelíbí) sníh a mráz a dá se běhat na lyžích.
Běh na lyžích může být relaxační procházka i tvrdý sport. Než jsem se přestěhovala do kraje, kde se v zimě vlastně jiný sport venku rozumně provozovat nedá, netušila jsem, že existují jiné lyže na klasiku a jiné na bruslení (a k nim různě dlouhé hole), mazání lyží je pro mě stále tak trochu alchymií, i když se už docela vyznám ve voscích a doma máme všechno potřebné "nádobíčko". Přípravu lyží stejně raději nechávám na svém "servisákovi", aspoň mám na koho nadávat, když se mi nedaří;)
Běh na lyžích je skvělý v tom, že se jedná o sport, který zaměstná celé tělo, makají nohy i ruce (a samozřejmě záda a zadek, ani břišní svaly nepřijdou zkrátka). Jestli si chcete dát důkladně do těla, běh na lyžích nelze než doporučit.
Dlouhá léta jsem si myslela, že běžkování je ten šoupavý pohyb nohama při procházkách s prkýnky na nohách. Pak jsem začala chodit na běžky se svým partnerem, uf, tedy to nebyla procházka. A legrace to přestala být (nebo začala?), když mi "trenér" v bazaru konečně sehnal lyže na bruslení (když už měl kompletně "novou" výbavu pro sebe a své kamarády).
Bylo to před deseti lety (ano, pořád mám ty stejné bazarové a hrozně dlouhé lyže), i mírný kopeček pro mě byl boj, lyže jsem chtěla jít vrátit nebo zahodit. Byla jsem v té době ale i zamilovaná, ne do skejtu, to přišlo až později, ale do "trenéra" (to mi naštěstí zůstalo), a tak jsem opravdu začala běhat, na lyžích i bez nich. Pomalu, pozvolna, bolestivě. S "trenérem" i bez něj. Aby to lyžování v zimě k něčemu bylo, abych si dokázala, že to zvládnu.
Nějak jsem to zvládla a běh na lyžích (i bez lyží) ve všech podobách se mi stal drogou.
Asi nemusím zmiňovat, že tahle dřina se podílí na vytváření svalnatých nohou a zadku, vyrábí ale i "pekáč buchet" na břiše a svaly na horní polovině těla. Pro mě to bylo poněkud překvapení, když jsem po jedné vydařené běžkařské sezóně viděla v zrcadle na hrudníku svaly, které jsem nikdy neměla a nedoufala, že někdy mít budu. Přiměly mě posilovat i po zbytek roku, abych si je udržela na další podzim a nemusela znovu pracně budovat to, co běhání na lyžích vytvořilo jen tak mimochodem.
Na konci podzimu se těším na první sníh a když nepřichází, propadám zoufalství. Jakmile sníh napadne, pořád kontroluji, jestli se bude upravovat stopa, kdy a co, hledám zprávy lidí, co byli ve stopě, prostě blázen. Loňská zima pro mě byla nejhorší v mém dospělém životě, letos to není s průběhem zimy žádná paráda (první běžky na Silvestra?!), ale běžkuju ze všech sil.
Jsem blázen do běhu na lyžích. Je mi šumák, jestli zlepšuju svou kondici a pracuju na udržení váhy, běhám na lyžích a to je skvělé!
Sport může být těžká závislost, máte s tím zkušenosti?
No comments:
Post a Comment