Komu jsou určeny tyto rady?

Čas od času narazím někde na něco, co vůbec, ale vůbec nechápu. A mám potřebu se zeptat, jak jsou na tom ostatní. Údiv, o kterém bude řeč dnes, je už starší, ale když jsem si byla dneska zaběhat, znovu jsem si na něj vzpomněla.

Běh nabývá v poslední době na popularitě, já toho dokladem nejsem, začala jsem běhat před touhle vlnou a běh je pro mě pořád doplňková aktivita. Ale informace si hledám i k běhu a teď je jich všude spousta. A tak když na mě tuhle pod vyhledáváním jízdních řádů vybafl článek o tom, jak se obléct na běhání v zimě, neodolala jsem se a chtěla se podívat, co objevného mi autor poradí.

Výsledek? Zírala jsem na text a přemýšlela, proč tohle někdo sesmolil a vyvěsil na web. Abych nebyla úplně nespravedlivá, to, že dvě tenké vrstvy jsou lepší než jedna silná, možná není až tak obecná vědomost. Ale zbytek textu? Když je venku zima, oblečte si teplé prádlo a dejte pozor, na sněhu by to mohlo klouzat... Opravdu? Opravdu je potřeba o tom psát článek? Jaká je cílová skupina toho textu, děti v mateřské školce? Ale ty většinou ještě neumí číst a oblečení jim chystají rodiče. Nebo autor předpokládá, že lidi prostě už úplně přestali používat hlavu a mají ji jenom na čepici?

Ples nebo taneční zábava?

Plesová sezóna je v plném proudu a mně se po včerejším "plesání" opět vrací otázka, nad kterou přemýšlím snad každou zimu. Přestože označení "ples" nese kdejaká akce, těch, které bych byla ochotná jako ples označit, je velmi málo. Co je ples? Slovník spisovné češtiny říká, že je to "velká společ. taneční zábava". Zdá se tedy, že existuje rozdíl mezi "malou" taneční zábavou (prostě taneční zábavou) a plesem. V praxi ale spíše ne, slovo ples se stalo ekvivalentem slova taneční zábava a já se s tím budu muset nějak smířit.

Vynechám velké honosné akce, nebyla jsem, nevím, ale doufám, že aspoň ty si označení "ples" zaslouží. Většina ostatních "plesů" jsou spíše diskotéky pro starší než náctileté. Tance typu waltz, valčík, slowfox, cha-cha, rumba tam většinou moc nezazní. Proto ani moc nerozumím stížnostem na módních blozích, které kritizují, že dámy chodí na ples i v krátkých šatech. Upřímně, tohle mě vůbec netrápí - tedy s výjimkou modelů, které jsou tak krátké, tak upnuté a tak minimalistické, že má člověk pocit, že si nositelka odskočila z nočního podniku. Na většinu dnešních "plesů" je jedno, jakou délku má sukně dámských šatů, a mít krátké šaty bude praktičtější a bude to rázu akce odpovídat mnohem lépe než dlouhá večerní róba.

K hopsání na disko se dlouhé plesové šaty opravdu nehodí. Já vím, to je přece taky tanec. Ano, ale když budu mít v plánu svíjet se na hudbu z osmdesátek nebo poskakovat na Kabáty, nebudu si k tomu brát dlouhé plesové šaty, na co? Je to nepraktické a vypadá to opravdu hloupě. Je pravda, že tady v okolí mého bydliště se kapely (ty lepší) někdy snaží o kompromis, do desíti nebo půl jedenácté hrají i hudbu, na kterou lze tančit i společenské tance, pak přejdou k oblíbenému disku. Chápu, za svůj úspěch považují nacpaný parket a na tango (pakliže se nějaká kapela odváží je zahrát) bude na parketu poloprázdno (a taky na první valčík, pokud se vlačíkem začíná). Ale na disko budou mít plno, volba je jasná - lidé si to žádají, musíme se přizpůsobit.

A nebo jdou mé úvahy prostě jenom úplně špatným směrem a plesy jsou ve skutečnosti míněny jen jako diskotéky pro starší než náctileté? Proč pak tolik rámusu kolem vhodného oblečení?

Co není v hlavě...

musí být v nohách - jistě bychom našli i mnohá inovativní zakončení, ale já chci dnes zůstat u této postarší varianty. Máte-li ji raději v podobě "když je blbá hlava, trpí celé tělo", taky dobře.
Dnes jsem si v nedalekém městě potřebovala vyzvednout auto, skvělá příležitost k tomu protáhnout si tělo na pětikilometrovém běhu převážně lesem.
Vybavená na běh v terénu jsem se rozběhla šedivým dnem z kopce (na začátku se musím dostat na opačnou stranu údolí, než bydlím). Netrvalo dlouho a běžela jsem stejnou cestou zpátky. Proč? Protože mi jen tak najednou došlo, že bez řidičáku (a občanky) bych za volant možná sedat neměla.

 Foto je trochu starší, dnes nebylo po slunci ani památky.

Tak dobře, druhý pokus. Dolů a za chvíli stoupám do stráně na druhé straně údolí, výhledy nestojí za nic, tohle je nízká oblačnost jak vyšitá. Jak je to dlouho, co jsem tudy neběžela? Dobré čtyři roky. Pořád mírně do kopce, z kopečka  a do kopečka a - proč to tady sakra tak klouže?! Inu protože lesáci stahovali dřevo, cesta je po celé šířce vzorově uklouzaná. V zájmu zachování zdravých nohou uhýbám na boční stezku, přece to tady znám, ne? Ne. Znala.

Po dalších pár desítkách metrů zjišťuji, že lesáci zvládli za ty čtyři roky vytvořit spoustu nových průseků a cestiček a já běhám ze stráně a do stráně a snažím se trefit tu svou cestu. Za sněhu jsem navíc po těchhle bočních cestičkách nikdy nechodila a sníh krajinu hodně změní. Kličkovala jsem jako zajíc sem a tam a doufala, že se trefím.

Dopadlo to dobře, přece jen ta místa znám, ale možná bych se tam měla vydat častěji.

Uvítání

Máte pocit, že pohoda s konvičkou čaje a trmácení se do kopce nejdou dohromady? Právě naopak, krásně se doplňují. Nejen proto, že po pořádném kopci chutná dobrý čaj ještě o něco lépe, ale především proto, že můj neojblíbenější čaj - vysokohorský polofermentovaný - roste na strmých svazích tchajwanských hor, ideálně tak 1700 m n.m. a výš (a nezapomeňte, že na Tchaj-wanu je to zvedání od moře).
Uznávám, že jsem ovlivněna také tím, že do chuti a vůně vysokohorského čaje se mi mísí vzpomínky na paprsky slunce odrážející se od temně zelených kožovitých listů čajovníku, pohledy na okolní krajinu a klikatou cestu přes hory.

Cesta k dobrému čaji tedy do kopce rozhodně vede a mám pocit, že v mém životě vede cesta ke spoustě dalších věcí do kopce (skutečného nebo kopce dřiny a odříkání). Na konci cesty je někdy cíl a někdy jenom další kopec. I když - jak říkávalo mé druhé já, když jsem funěla do kopce a stěžovala si, že sliboval, že tamten předchozí byl poslední - tady u nás v Čechách přece žádné skutečné kopce nejsou, jenom terénní vlnky;)
Příjemné čtení