Je vůbec možné běhat jen pro radost?

Tenhle textík byl inspirován článkem na Rungo.cz, který má být prvním ze seriálu o běhání pro začátečníky.
Dozvěděla jsem se z něj jednu zásadní věc - není možné si jen tak obout (vyzout) boty a jít se proběhnout. Musíte nejprve navštívit sportovního lékaře a sestavit nebo si nechat sestavit tréninkový plán (a ideálně si ještě vybrat závod, kterého se hodláte zúčastnit). Už tam chybí jenom dietolog a jídelníček na míru.

Opravdu musí každý běhat proto, aby vyhrával závody a měřitelně zvyšoval svou výkonnost? Nemůžu vyběhnout proto, že mě baví teď zrovna podzimní příroda a pohyb?
Běhám už pár let, pravda s většími či menšími přestávkami a ano - nedosahuji žádných super výsledků (asi, řídím se jenom tím, jak se mi zrovna běží), u sportovního lékaře jsem nebyla, svou laktátovou křivku neznám a když běžím do kopce, bude moje tepovka asi dost zběsilá - jaká, to nevím, nosím s sebou jen kapesník a klíče od domu, výjimečně mobil. Kromě bot (odpružené krosovky a pětiprsty) nevlastním nic "speciálně" běžeckého.

Běhám, protože mě baví pohyb a pohyb venku obzvlášť. Nehodlám závodit (děsí mě velké množství lidí na jenom místě, snažím se takovým místům vyhnout), nepotřebuji nikam hnát svou kondičku ani výkonnost, chci se jenom vyhnout tomu, že budu funět i při vystupování po schodech o jedno patro a zlomím si kotník i při sestupování ze schodů. A v zimě chci být schopná vybruslit na lyžích kopec - to byla vlastně prvotní motivace mého běhání. Běh je zábava, je to radost, nemám tréninkový plán a moje běhání je asi houby efektivní. Ale mně je to úplně, ale úplně jedno. Radost z pohybu můžu mít i tak.

Youbike - jeden z důvodů, proč mám ráda Taipei

Taipei je vlastně docela ošklivé velké město na Taiwanu. Má kolem sedmi milionů obyvatel, slušné znečištění (ale prý je to mnohem lepší než to bylo před deseti nebo dvaceti lety), zběsilou dopravu, spoustu parků a ulic zastíněných stromy - což je vzhledem ke zdejšímu podnebí naprostá nutnost, protože jinak by se lidé na těch ulicích v létě prostě usmažili zaživa - a systém městských kol.
Systém se jmenuje se ubike (youbike) a jeho součástí je docela velké množství žlutooranžových těžkých městských kol. Stanoviště kol se vyskytují většinou v blízkosti stanic metra a blízko kulturních a přírodních památek města. Abyste mohli službu využít, potřebujete kartu na veřejnou dopravu a registraci. Registrovat se můžete přes internet nebo terminál na stanovišti kol. Kolo je zdarma na 30 minut, dalších 30 minut stojí 10 TWD (cca 7 Kč).

"Žluťásci" odpočívají na stanovišti

Jízda na kole v dusném horku taiwanského léta vypadá na první pohled jako čirý nesmysl. Člověk se potí prostě proto, že je (mimo klimatizovanou místnost), a představa šlapání na kole se jeví jako příliš namáhavá, udýchaná a upocená. Když to vyzkoušíte, zjistíte, že je to úžasné. Stane se zázrak, v tom dusném vedru se kolem vás POHYBUJE vzduch!

Sedí dobře, jen jak to zapnout? Triola

Stěžovacích textů bylo dost, zkusím pro změnu něco, co mi udělalo radost - Triola. Docela dlouho jsem měla jméno téhle značky spojené s podprsenkami velikosti "padák", snad by mě ani nenapadlo, že umí i něco menšího.
Umí a jde jim to. Výběr tedy rozhodně není takový, jaký bych si představovala, ale pořád větší než u mnoha jiných firem. Začala jsem s Triolou před pár lety u velikosti 70C, což není ideál, ale moje nejčastější náhrada požadované velikosti 65D. Než obvod nošením trochu povolí, funguje i 70C. Mimoto se prostě jedná o velikost, kdy podprsenka nemusí nic moc podpírat a nejsou na ni kladeny žádné supernároky.
Moje nároky na podprsenku jsou vůbec asi trochu "nemoderní", protože i když mám malá prsa, nechci nosit push-upku s obřími vycpávkami, nechci předstírat, že mám, čím mě příroda neobdařila, ani nevím, proč bych to měla dělat.
Proto mám v oblibě pouze mírně vyztužené podprsenky s kosticemi, které prsa podepřou, decentně tvarují, ale nevyrábí mi na hrudníku cizí útvary. Přesně tohle oblíbené podprsenky Triola splňují.
Teď zrovna jsem nadšená z podprsenky řady Like You, a to nejen proto, že jsem ji koupila ve slevě. Podprsenka má totiž variantu, při které lze sepnout ramínka do kříže. Prádlo tak drží a nehne se, ani ramínka, se kterými mám jinak vždycky potíž. Má to celé jenom jednu vadu - zatím jsem nevymyslela, jak tuhle podprsenku obléknout a křížení vzadu zapnout (se zapnutým křížením ji nelze dost dobře obléknout), aniž by mi u toho musela pomáhat další osoba. I tak ale uvažuji, že bych podobnou úpravu potřebovala pro většinu podprsenek, konečně by mi přestala padat ramínka.

Pejskaři a běžci

V názvu by klidně mohlo stát "Pejskaři a cyklisté, chodci, jiní pejskaři...", doplňte si dle své libosti. Tento post by měl jít asi někam na stránky kynologické společnosti nebo ještě spíše fanklubu netolerantních pejskařů, ale bude tady a bude to můj naštvaný stěžovací text.  

Vážně vám drazí majitelé čtyřnohých štěkajících tvorů připadá úžasně vtipné, když běžce provází váš zuřivě ňafající mazlíček? Prima. Mně jako "postižené" běžkyni to vtipné nepřipadá ani trochu. To, že váš mazlíček "nic nedělá", víte s jistotou vy, kde mám tuhle jistotu brát já, když mám toho ňafajícího tvora za patami a vidím ho prvně v životě?

A dnešní ujištění "vona se vás bojí", které majitel pronášel asi na obranu protivně štěkající fenky místo toho, aby udělal pár kroků a nepřivolatelného psa si chytil, mě tedy taky nenadchlo. Jak si mám být sakra jistá, že to zvíře nebude útočit právě proto, že se bojí?

A navíc - jak můžete vědět, že na psa, co za mnou běží a štěká jak smyslů zbavený, nezaútočím ze strachu já? Protože jsem racionálně myslící člověk a vím, že mi to roztomilé zvířátko nic neudělá? Nevím a ještě jednou trapně opakuju, že ňafající cizí pes, co mě pronásleduje, roztomilý není ani trochu.

Opravdu je to takové obrovské omezení svobody vaší a vašeho mazlíčka, když jej podržíte na těch pár okamžiků, než se běžec, chodec, cyklista, jiný pejskař... ztratí z dohledu? Zvlášť, když je evidentní, že vás to zvíře vůbec neposlouchá?

Naštěstí existuje spousta normálních a tolerantních pejskařů, kteří chápou, že všichni jejich psy neznají a nemusí je milovat. Škoda, že nám všem ti netolerantní zbytečně komplikují život.

Pro řidiče

Jaro je v plném proudu a právě dnes vypadá už spíše jako léto a to znamená, že se na silnicích ve zvýšeném počtu vyskytují cyklisté. Nevím, jestli toho za rok najezdím víc na kole nebo autem, ale kolo má velkou šanci na vítězství. Jezdím nejenom tam, kam auta nemůžou nebo se nevejdou, leč i po silnicích, používám totiž kolo jako dopravní prostředek. Snažím se jezdit slušně, podle pravidel a nedělat zbytečné vylomeniny. Ale vytáčejí mě řidiči, co cyklisty zcela ignorují - obzvláště v případě, že jim mají dát přednost, páč to vyžadují pravidla silničního provozu.
Milí řidiči a řidičky, cyklista, který si to sype s kopce, může ve městě klidně jet stejnou rychlostí jako auto. Netuším, proč byste měli mít při vjíždění z vedlejší silnice na hlavní přednost vy jenom proto, že jste větší! Tohle jsem v žádných pravidlech silničního provozu nikdy nečetla a opravdu jsem naštvaná, když musím brzdit i očima, protože mi do cesty vjelo nějaké auto. Je tedy pravda, že brzdím, protože není sporu o tom, že škody by byly na mé straně větší.
Stejně tak netuším, proč by mělo auto jezdit na normálně sice úzké, ale dvousměrné silnici skoro úplně vlevo (z pohledu auta) a nutit tak protijedoucí cyklistku, aby to na pravé straně vzala ideálně škarpou (škody na straně cyklisty by v případě srážky byly opět větší). Ano, kolo i se svým nákladem potřebuje méně prostoru než auto, ale do žádného "bezprostoru" zmizet taky neumí. Držte se laskavě na své straně silnice.
A když mě obě výše zmíněné oblíbené naštvávací metody řidičů postihnou během jedné osmikilometrové cesty, je to opravdu trochu moc. Ještě že je tak krásný jarní den.

Nic to nedělá - paráda!

"Ale mám pocit, že to nic nedělá" - čtu na některém blogu o nějakém kosmetickém výmyslu (nemám konkrétní citaci, se to vyskytuje snad všude). "Mám po ránu/po něčem ucpané póry" - čtu taky poměrně často (doba dne může být jiná) a začínám si připadat fakt divná.
Já nevidím žádné ucpané póry, neumím poznat, co mi ucpává póry. A neměla jsem kromě jediné výjimky (šípkový olej, ale taky to není jisté) nikdy v životě pocit, že by na pleti nějaký výrobek působil zázraky  nebo vůbec něco mimo NIC.
Od krému chci, aby promazal a nedráždil, tedy NIC NEDĚLAL, od oleje/mléka aj. na odličování chci, aby to odličovalo a NIC NEDĚLALO ve smyslu - prosím žádné podráždění (což se zdá, že třeba u odličovacího balzámu od Kiss a Bee není ten případ, ale testování ještě neskončilo). Já jsem prostě spokojená s výrobky, co nic nedělají. Protože stejně asi neumím poznat, že něco dělají, pokud teda pleť neschne, nepne, nepálí, neobjevují se pupínky. Umím poznat, když výrobek dělá něco tragického - jsem rudá jak rak a tvářě mě pálí, ale ne, že ucpe póry.
Ano, ve fázi brutálního akné bych si byla přála, aby pečující kosmetika s tím akné zatočila, ale to nevyšlo - s akné nakonec zatočila antibiotika na něco úplně, ale úplně jiného.
A teď jsem zpět ve fázi "zachovejte status quo a budu víceméně spokojená". Jsem asi přisleplá (jo, jsem krátkozraká), ale fakt nevidím, že mi díky včera večer napatlanému krémíku/olejíčku/masce ubyly tři vrásky nebo nejsou jako hluboká orba, ale jen jako zčeření hladiny. Prostě nevím, jestli ty výsledky nejsou nebo je nevidím. Asi je nevidím a o mnohém vypovídá i to, že co jsou černé tečky mi vysvětlil muž, co si na obličej kromě pěny na holení patlá jedině ochranný krém, když je venku -20 a je donucen téměř násilím.
Prostě jsem kosmetický mimoň a asi to tak zůstane, budu používat příjemné věci, co nic nedělají a budu ráda, když se stav mé pleti nebude zhoršovat, nic nebude pálit, vysychat a jinak mě trápit.
Stejně - dělám malý průzkum: pečovaná tchýně má rozhodně víc vrásek než její stejně starý a pleťově zcela nepečovaný manžel. A tuhle jsem viděla starší známé - paní pleť ve tváři jako letitý zmuchlaný pergamen, pečovaná dáma, její muž stejného věku snad nevěděl, co jsou vrásky. Fakt je ta péče k něčemu?
Ale na rovinu - jak poznám ty ucpané póry?

Zázraky se dějí

Nevyhrávám. Je tedy pravda, že po předchozích nic moc zkušenostech většinou ani nesoutěžím, zkouším jedině tombolu na plesech, protože kupování losů beru jako součást akce. Většinou nevyhraju nic, pouze v případě, že jsou výherní všechny lístky, vyhraju nějakou naprostou hloupost.

Když ale Míša na svém blogu Kiss a Bee vyhlásila, že bude rozdávat své výrobky, neodolala jsem, protože jsem moc a moc chtěla vyzkoušet odličovací balzám, ale nechtělo se mi s ním patlat (spoustu jiných věcí zkouším, ale do tohohle se mi opravdu nechtělo).

A byla jsem moc překvapená, když to vyšlo.

Na fotce chybí SOS kelímek

Výrobky už doma chvilku mám (je vidět, že krému už ubylo), zatím ale nemám žádné závěrečné hodnocení. Dokonce jsem se začala po delší době zase malovat, abych mohla vyzkoušet balzám, co jsem po něm tak moc toužila - zatím ale jenom jednou, a tak můžu jenom říct, že odličuje a že se příště musím za každou cenu vyhnout obočí, z něj totiž balzám nebylo možné dostat (a vypadalo to velmi komicky).